Jsem

Tenká linie hořícího těla
Nejspíš budu plakat
až ti začnu oddělovat končetiny od  zbytku těla

Z roztrženého pytle se vyvalily lepkavé chuchvalce mořských řas
Tou dobou
jsem se plazila po stěnách

V krabici po padesáti kusech
po částech si mne spolu s kousky uchycených řas
bereš domů

          Ale
                 já
            nepotřebuju 
                                      tolik
                       prostoru

Teplotu hnijících pocitů
udávám úsměvem

Pojmy

Vůně nachu
a poházeného peří

Barvy
úzkosti
Barvy
svobody

V té mnohotvárnosti úchopu
se často nepoznávám

Kameny

Nikde nejsem úplná Všude mě kus chybí

V popraskaných zdech zašedlých budov
Ve vyschlých kalužích po včerejší bouřce

Když se dotknu
bolí to
Když se dotkneš
rozpadá se pod rukama 
---
Ostré hrany v kulaté místnosti
nikomu neublíží Šrámy velikosti malíčku
vytvořím sama

Abstrakce násobená třemi

Něco se ztratilo a já to nebyla  Neprojdu
tak úzkými dveřmi

Abstrakce násobená třemi   Činitel
jsou moje prsty
když se zlehka dotýkám
tvojí pravé paže   Cokoliv blíže srdci
mne děsí

Čekám na půlnoc
abych si nic nepřála   Mám tě ráda
a s tím si vystačím
----
Ty můžeš jít klidně spát

O čem mluvím, když mluvím o běhání

Poběžím
a poběžím tak rychle že ani nespatříš
jak ti bořím vzdušné zámky a propichuju obláčky

A poběžím tak rychle
že si mě ani nevšimneš   Nebudeš mi věřit
že jsem skutečná

Nejspíš jenom ucítíš
jak ti něco ovanulo tvář a políbilo
na líčka

Z toho důvodu
běhám nejraději sama

*

Chci poezii
a nevím kde ji hledat

Chci samu sebe ve verších

Chci si vytrhat kusy těla
a nahradit je vůní šeříků

Vím
že si nebudu chybět

Dovedla jsem vše
oč jsem se snažila Rozeznít ticho
a pohřbít
svoji éterickou zahradu

A pořád
si nechybím

Samohlásky

Kyanidová oblaka zakrývajíc mramorové slunce

-
Šedá barva
se světle modrými podtóny

Ale neboj
nebudu
se tě dotýkat

Chci si pouze natrhat sněženky
abych měla kousek jara
pořád u sebe

Druhý týden v únoru

Posunula jsem hodiny
aby mi čas
hrál do karet

Za oknem uvadla květina
a pán na ulici zesmutněl
když se o půlnoci zapomněly 
rozeznít zvony

A to jsem přitom s tebou chtěla strávit pouze o pár vteřin
více času

Poslední list na stromu

Rozplynulo se
zapomnělo

Slunečnice se stočily na špatnou stranu
zvony se přestaly ozývat
a ledabylost zvážněla

Stát někde uprostřed
a pozorovat

Starší
byť o pár seschlých květin

Trhliny

Cítit

jak padá sníh

Pozorovat

uvadající květiny

Slyšet 

samu sebe mezi kapkami deště zatímco se venku

rozbíjejí mračna 

Diem Perdidi

Překročit úsvit
odsunout Měsíc
rozbít duhu

Ztratit se
mezi dvěma momenty

Tohle všechno jsem chtěla stihnout
Ale
den zavírá víčka

a já pláču 

*

Ta nepopsatelná lehkost
uvadajícího světla

Plápolající svíce
nad vyhaslým krbem

Něco ztratilo
na kráse Něco se stalo
zbytečným
a bylo to mnohem nepodstatnější
než by se
mohlo zdát

Ale co bude příští zimu? 

*

Tisíce rozsypaných polibků
tisíce špatně provedených póz a
nepochopených gest.

Kouzlo latentní poezie.

--
Co nemá stín
to se nepočítá. 

*

Měla rudé rty
prázdné oči a můj vlas obmotaný
kolem svého prstu
---
Nalila mi vína
zapálila cigaretu a svým křikem
ukolébala ke spánku  

*

Ztratila jsem se
rozpustila
vydrhla ze sebe duši

Za cigaretu vyměnila úsměv a vrátila
s otiskem mojí rtěnky

Jsem smutná

a chudší o pár slov 

Půlnoc

Bílá chryzantéma se zbarvila do ruda
a purpurové rty
se sevřely.
Na černém nebi padala hvězda.
Někdo umřel.

Z nože kapky slov

Krev
na mém zápěstí
tvém noži
mém hrdle

Krev
na podlaze
tvém noži
mém zrcadle

A sliby
jsou pořád jen slova

Slova
z tvých rtů
tvého nože
mého rozevřeného hrdla

Slova
volně visící na zrcadle
jsou jen sliby
vypuštěné do éteru

V podobě kapek vlastní krve prostupuji
skrze zrcadlo 

Ale

                                  Pokaždé

                                                         narazím